Kounicovy koleje v Brně

22. srpna 2010 by  
Sudety Zajatci

Odsun sudetských Němců z Brna

30 května 1945 jsem se měl dostavit na národní výbor k výslechu. Tam jsem byl obžalován (těžký invalida propuštěný r 1944 z armády) ze sabotáže, za vyhození mostů do vzduchu a (…) ze smrti tisíců rudoarmějců. Výslech netrval dlouho (…) Ještě během dopoledne mne odvedl mladý ozbrojený muž do Kounicových kolejí. Směl jsem v aule zaujmout místo s nosem a špičkami nohou na zdi. Každé nepatrné zakymácení mělo za následek úder do zátylku, takže můj nos pak po několika úderech podle toho vypadal. Potom mne odvedli k holiči, který mi vystříhal pleš. Během dne se aula zvolna naplňovala, takže ke konci už někteří neměli u stěny místo. Odpoledne byly vedle mne postaveny dvě ženy. V nestřeženém okamžiku mi obě ukázaly stehna plná krvavých podlitin, které schytaly u výslechu. Zadek a záda prý vypadaly stejně. Bylo jim vyčítáno, že jako učitelky v mateřské školce učily děti německy pozdravit.
Asi po dvanácti hodinách stání bez jídla a potí jsme byli rozděleni do pokojů v jednotlivých patrech. Byl jsem umístěn ve druhém poschodí, v prvním byly ženy. A jaké byly pokoje? Ačkoli byly původně určeny pro dva studenty, nyní se zde muselo směstnat 15 a v některých dnech i 20 osob. Zařízení se skládalo z železné postele bez matrací, dvou vestavěných skříní, které jsme nepotřebovali, protože jsme nic neměli, a z vědra na fekálie. Před nočním klidem se vědro muselo vždy vyprazdňovat. Toho se každý bál. Nosiči věder byli vystaveni zlovolné šikaně hlídačů. Oblíbenou hrou bylo podrážení nohou nosičů, po čemž následoval trest za nešikovnost. Samozřejmě se musely také odklidit rozlité fekálie.
Dá se předpokládat, že v ženském oddělení se slavily orgie, aspoň jsme tak usuzovali podle hluku. Pak jsme byli na řadě my. Dveře se rozletěly, my museli nastoupit a hodina tělocviku začala. Dřepy, dokud starší mezi námi už nemohli a byli pak k dalším výkonům povzbuzováni bejkovcem. Poté následovaly kliky, spojené s kopáním do zátylku. Hodina tělocviku končila vždy zjizvenými čely, zkrvavenými nosy a bolavými zády. Kapající krev musel každý slízat z podlahy, abychom prý nebyli „chudokrevní“. (…) Oblíbené bylo také skákání ze schodů. Často končilo zlomeninami a pro postiženého bylo prakticky smrtelné.
Druhého dne večer jsme byli vyhnáni na dvůr, abychom nafasovali jídlo. Čekali jsme ve čtyřstupech, až na nás dojde řada. K dispozici bylo pouze osm kusů plechových nádob a na každou osobu se dostalo dvou naběraček nedefinované polévky se dvěma čtvrtkami neloupaných brambor. Polévka byla tak horká, že se nádoba nedala udržet holýma rukama. Pít se smělo v poklusu v kruhu. Byla povolena tři kola. Kdo nádobu upustil nebo nespolykal rychle jídlo, byl opět potrestán známým způsobem – mlácením. (…) Každý večer se tu shromažďovaly celé davy zvědavců, které při každé ráně radostně hulákaly a povzbuzovaly bijce oplzlými řečmi. V sobotu bylo koupání, což byl také způsob obveselení dozorců. Sprchy byly ve sklepě hlavní budovy a voda vařící. Museli jsme vejít nazí do umýváren, projít pod puštěnými sprchami a hlavně se nezastavovat, protože horká voda pak byla velmi nepříjemná. Pak jsme se bez utírání rovnou navlékli do hadrů a rozpáleni koupelí a ještě více párou jsme opět skončili na pokojích. Páchli jsme před koupelí i po ní, celé týdny v jedné košili, v jedněch spodkách, trápeni množstvím hmyzu. (…) Lékařem tu byl dr. Dworski, také on byl za chvíli jako stín. Co jsem viděl za několik hodin v čekárně, se nedá popsat. Zubožené postavy, mladí i staří lidé a všichni zmláceni k nepoznání. Přivedli sem mladého vojáka SS v poutech, která mu rozedřela zápěstí až do masa. Jeho obličej byl jeden veliký otok, sotva se držel na nohou. Dozvěděl jsem se, že pod dřevěnými budovami na dvoře jsou samotky, ve kterých byli vybraní Němci systematicky mučeni až k smrti. Kdo byli hlídači v Kounicových kolejích? Muži mezi třiceti a čtyřiceti lety, kteří se rádi oblékali jakoby vojensky a hráli si na partyzány. Pořád nám sadisticky připomínali, že se všechny hrůznosti naučili a zažili na gestapu. Byli však dobře živení, rozhodně čas strávený na gestapu už pro ně musel být dávno minulý. Osobně jsem přesvědčen, že nikdo, kdo zažil něco podobného jako my v Kounicových kolejích na vlastní kůži, nemá v sobě tolik brutality, aby to samé mohl páchat na jiném člověku. (…)
Koncem července byly denní hlídky vystřídány regulérními policisty, takže se staré způsoby opakovaly jen v noci. Obráceně by to bývalo pro zatčené lepši.

Zdroj: kniha Němci ven! die deutschen raus!

Masakr na Jihlavsku

16. srpna 2010 by  
Sudety Německý odsun

Dne 19. května 1945 si Češi z Dobronína vyzvedli skupinu německých obyvatel určených k odsunu. Čeští gardisté odvedli tuto skupinu němců do lokality Budínka mezi obcemi Dobronín a Kamenná na Jihlavsku. Němci si zde museli na louce vykopat hrob. Po té byli zmasakrováni a jejich těla ukryta v hromadném hrobě.

V současné době probíhá exhumace mrtvých. V hrobě by se mělo nacházet 15 obětí tohoto sousedského masakru. Dle pamětníků se jedná o sudetské němce z obce Kamenná. Celou kauzu masakru momentálně prošetřuje Policie ČR a místo zkoumají archeologové.

Pokud budete mít nějaké bližší informace k tomuto nebo jinému masakru německého obyvatelstva. Prosím napište vše do komentáře.

Ohalení pamětní desky v Postoloprtech

5. června 2010 by  
Sudety Články

Po 65 letech byla odhalena pamětní deska připomínající popravu 763 německých občanů internovaných v kasárnách lágru v místní bažantnici v Polostoprtech.
Na přelomu května a června 1945 zde vojáci Československé lidové armády postříleli internované Němce. Jejich těla byla vhozena do 9 hromadných hrobů které si museli popravení vykopat.
Dle historiků mohlo být v Postoloprtech zavražděno až 2000-3000 Němců.

Ústí nad Labem

30. května 2010 by  
Sudety Německý odsun

Kolem ústecké tragedie panují dodnes mnohé spekulace a dohady. Tento zmatek umožňuje účelové adaptace a interpretace tohoto masakru vykonaném na německém civilním obyvatelstvu ve velkém měřítku.

Dne 31. července 1945 kolem 15:30 došlo ve čtvrti Krásné Březno k několika explozím ve skladišti munice a vojenského materiálu. Při tomto výbuchu došlo k usmrcení 28 osob, vážně zraněno bylo 39 lidí (29 Čechů a 10 Němců), lehce zraněno bylo 200 osob.
Ve vypjaté atmosféře byla vina svalena na werwolf a německé obyvatelstvo, které jím mělo být nápomocno při osnování výbuchu.

V odpoledních hodinách po výbuchu se stali terčem násilností Němci, kteří se v Ústí nad Labem volně pohybovali po ulicích. K hlavním násilnostem došlo na mostě E. Beneše, před nádražím na Předmostí, v ulici Jircháře, Hradiště a na východní straně dnešního Mírového náměstí u požární nádrže.

Násilností se dopustili vojáci Svobodovy armády, příslušnici RG, rudoarmějci a civilisté. Podle zprávy vypracované pro ministra vnitra V. Noska byli Němci v ulicích „biti, ubíjeni klacky, stříleni, pobíjeni bodáky nebo shazováni do Labe.“ Byl zaznamenán nejméně jeden případ shození ženy i s kočárkem do Labe. K uklidnění situace došlo až večer po vyhlášení zákazu vycházení.

Přesný počet německých civilních oběti tohoto lynče není do dnešní doby přesně stanoven. Dle současných odhadů by se mělo jednat o 50 – 100 mrtvých civilistů. Německé zdroje se značně rozcházejí o hovoří o 100 – 1000 obětech.

« Předchozí stránkaDalší stránka »

10. stránka z celkem 15« První...89101112...Poslední »