Obec Fukov

7. srpna 2013 by  
Sudety Články

Název obce, die Fuge (štěrbina,skulina), vznikl podle tvaru území,na kterém byla založena. První písemná zmínka o Fukovu pochází z roku 1410. Fuge (Fuga), který roku 1474 udělili saští vévodové Arnošt a Albrecht Niklovi a Jorgovi Kadaunům pro ně a jejich dědice. Nacházel se tu vrchnostenský dvůr a do konce 17.stol. i tvrz. V roce 1766 se v obci uvádějí 72 domy, z toho 37 v Novém Fukově. V roce 1833 žilo ve Fukově 690 obyvatel ve 129 domech a v roce 1898 to bylo už 823 obyvatel ve 143 domech.

obec FukovZdrojem obživy bylo hlavně zemědělství, dobytkářství, práce v lese, domácké tkalcovství a běličství, těžba a zpracování syenitu. V 19.stol. byly založeny dvě textilní továrny. K roku 1890 nacházíme v obci 2 pekaře, 3řezníky, mlýn s pilou, 6krejčích a švadlen, 3 ševce, 4 kameníky, 2 truhláře, 5 hostinských, 4 krupaře a 9 obchodníků. Před rokem 1938 se sdružovali v osmi spolcích.

Katastrofou pro Fukov byl odsun sudetských Němců,kteří tvořili podstatnou část obyvatelstva. Prázdný Fukov tak pomalu ale jistě začal chátrat. V průběhu roku 1956 byl vypracován dokument“Návrh na úpravu hraniční čary mezi ČSSR a NDR v okrese Rumburk,,.K dohodě však nikdy nedošlo. Rozpadající se domy již nikdy nebyly osídleny. Dne 23.9.1960 byl zlikvidován i fukovský kostel a po kdysi prosperující obci nezbylo nic než tichy tok Sprévy a náznaky několika základů odstraněných domů.


Zvětšit mapu

Pár zajímavostí: V září 1813 tábořilo ve Fukově 60.000 ruských vojáků pod velením generála Langerona, pronásledující Napoleonova vojska. Fungoval zde spolek betlémářů, který byl první nejen v Čechách, ale údajně v celé Evropě.

obec Fukov soucasnost

 

Fukov nr.57

 

vyznamne osobnosti Fukova

 

kriz Fukov

 

Fukov kriz

 

Wasserwerk Fugau

Rodinná bible

26. července 2013 by  
Sudety Články

Sehr geehrte Damen und Herren,

mein Opa wurde aus seiner Heimat Mönchsdorf vertrieben und musste alles zurück lassen. Im Jahr 1966 kehrte er zum Urlaub zurück und eine alte Nachbarin gab ihm die Familienbibel mit Stammbaum. Diese mussten sie an der Grenze zurück geben mit dem Vermerk es kämme in ein Museum. Der Beleg vom Zoll existiert und unsere Familie hätte gerne diese Bibel gefunden, um einen Einblick unsere Vorfahren zu gewinnen. Da wir nicht wissen wo wir mit der Suche anfangen können, wären wir um jede Mithilfe dankbar. Ein Dokument von der Zollbehörde Rozvadovská ist vorhanden, gerne sende ich Ihnen dieses auch per Email zu, falls Sie uns dadurch weiterhelfen können. Mit freundlichen Grüßen Juliette Engelhart (geb. Petrik)

Ich habe den Text per google übersetzt und hoffe,dass dieser verständlich ist.

Dámy a pánové,

můj děda byl řízen od jeho domovské obci mnicha a musel nechat všechno za sebou. V roce 1966 se vrátil na dovolenou a starý soused mu dal rodinnou Bibli s rodokmenem. Toto oni museli vrátit k hranicím s Poznámka ok do muzea. Dokument od zvyklostí tam a naše rodina by rád našel tuto Bibli získat vhled naše předky. Vzhledem k tomu, že nevíme, kde můžeme začít hledat, budeme vděční za jakoukoliv pomoc.Dokument z celního úřadu Rozvadovské k dispozici, mohu poslat e-mailem, pokud nám můžete pomoci tím. S pozdravem, Juliette Engelhart (narozený Petrik)

Kontaktní email:  juliette.engelhart@gmx.de

Přeložil jsem text google a doufám, že je to pochopitelné.

Nezapomenutelná vlast Sudetenland

31. května 2013 by  
Sudety Články

Téměř sedmdesát let uplynulo od zničení jednoho ze základních pilířů, který se po celá staletí podílel na vytváření české zemské, národní a kulturní identity. Německá jazyková kulturní oblast bezprostředně formovala genezi českého národa a propůjčovala mu jeho tvář, stejně jako mu pomáhala dát jeho ráz. Historicky a sociálně antropologicky podložené a neoddiskutovatelné spolupůsobení tohoto faktoru geneze českého národa nedokázaly definitivně vymazat ani bouřlivé a bolestné změny a zásahy, které nastaly v průběhu 20. století, ač se genocidou českých a moravských Němců po roce 1945 zdála být tato bytostná kapitola našich národních dějin násilím definitivně ukončena a následující propaganda uplatňovala po celá desetiletí nejrůznější metody nejen na poli historiografie, ale i při předávání kulturního dědictví v tom smyslu, aby zmíněná genocida našla své naplnění nejen v podobě fyzické, ale i v hlavách samotných příslušníků českého národa. Následujícím generacím Čechů mělo být „vyhlazeno“ z hlav i vědomí německojazyčné kulturní a historické minulosti našich zemí a tak zároveň měl být zamlčován částečný původ vlastní národní identity. Ještě donedávna se čeští školáci dozvídali tak nanejvýš o brněnském badateli Johannu Gregoru Mendelovi (poněvadž se jeho jméno nedalo snadno počeštit) či o německojazyčném pražském židovském autorovi Franzi Kafkovi, který byl vydáván prakticky jako jeden z mála za zmínky hodnou reprezentativní špičku německy píšících autorů našich zemí.

SudetenlandČeský porcelán, české sklo či jablonecká bižuterie jsou stále pojmy, jež u většiny dnešních obyvatel České republiky vzbuzují hrdost na tradiční „český“ průmysl. Zakladatelé tohoto průmyslu však hovořili převážně německy. Německojazyční Češi, Moravané a Slezané po staletí neúnavně budovali ve své vlasti kulturní a hospodářské hodnoty z jejichž dědictví profitují i dnešní, česky mluvící generace. 

Před několika lety vydal historik Alfred Oberwandling ve spolupráci s Hansem Mirtesem bohatě ilustrované velkoformátové dílo, ve kterém se významní autoři jako např. Felix Ermacora, Alfred Schickel či Dieter Blumenwitz v jednotlivých kapitolách velmi detailně zabývají historií vzniku německých sídelních oblastí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, vývojem rozšiřování městských práv na tomto území, hornictvím, výskytem nerostných surovin a průmyslem této oblasti, ale stejně tak je věnována pozornost i historickému vývoji, zejména okolnostem, které vedly ke známé „Mnichovské dohodě“. Pozadu nezůstaly ani právní otázky vyhnání sudetských Němců, stejně jako uvádění někdy i prakticky neznámých skutečností, které předcházely událostem v letech 1945/46. 

Původní vydání bylo koncipováno v trojjazyčné podobě – v německém, anglickém a francouzském jazyce. To zcela záměrně, protože kniha měla oslovit nejen čtenáře v německy hovořících zemích, ale i zájemce v dalších zemích Evropské unie. Své opodstatnění toto dílo zcela určitě má, neboť (paradoxně díky skutečnosti, že téma „sudetští Němci“ je v ČR takřka neodmyslitelným prvkem vnitřní politiky) i průměrný Čech dnes patrně o existenci „sudetoněmecké národní skupiny“ ví mnohem více než kdejaký Rakušan či Němec. Dokonce i v řadách mladých lidí, vnoučat a pravnoučat bývalých vyhnanců, je spíše standardem, že dotyční se o souvislosti a historii zemí, ze kterých pocházejí jejich předkové, sotva jeví nějaký zájem. Mladí lidé v německy mluvících zemích si kolikrát ani vůbec nevědí rady s tím, kde na mapě najít „Sudetenland“.

Kniha, čerpající z textů celkem 13 autorů, dokumentuje přehledně existenci sudetoněmecké národní skupiny a seznamuje nezasvěcené čtenáře přehledně se stopami a odkazem, který zanechalo toto etnikum v průběhu mnoha staletí v českomoravském prostoru. Fundovaný text je doplněn četnými barevnými mapami a s detailními vyobrazeními. Brněnské vydavatelství guidemedia etc právě nyní přichází na knižní trh s novým, tentokráte dvojjazyčným vydáním knihy – v českém a německém jazyce. Vůbec poprvé byla kniha „Nezapomenutelná vlast Sudetenland“ představena na letošním 64. Sudetoněmeckém dni v Augsburgu, a tak vydavatelé díky této nové jazykové formě provedení titulu vyšli vstříc v podstatě nejvíce potřebnému úkolu – prezentovat toto dílo hned v obou zemských jazycích Čech a Moravy. Je to vlastně naprosto přirozený a logický krok, pro který se nakladatel rozhodl, neboť kdo jiný než právě česky a německy hovořící jedinec by měl být v první řadě touto knihou osloven.

Po osvětlení politické příslušnosti našich zemí s přiloženými mapami následuje kapitola vykreslující vytváření německých sídelních oblastí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku v době předhusitské. Druhá polovina 14. století však přinesla obrat ve vývoji. Mor, který vypukl uprostřed 14. století, byl příčinou úpadku německého přistěhovalectví a církevní reformní ideje a sociální hnutí působily v součinnosti s prvky jakéhosi „nacionálního“ (v tehdejším smyslu, neboť nacionální uvědomění v klasické podobě se formovalo až mnohem později) uvědomění a posilovaly mnoho protikladů, které posléze propukly v husitské války. Velmi detailně je popisováno národnostní složení jednotlivých měst v tomto období, stejně tak je věnována samostatná kapitola původu občanů Prahy v předhusitské době. Pozadu nezůstává ani pojednání o vlivu četných německých architektů, sochařů a dalších umělců v našich zemích a v té souvislosti o německých královských vlivech v tomto prostoru. Významnou roli sehrálo samozřejmě rozšíření německého městského práva v českomoravském prostoru, které je kromě fundovaného textu dokumentováno i grafickým znázornění na příslušné celostránkové mapě.

Struktura národnostního složení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku se od středověku až do roku 1945 postupně měnila a je jí věnována jedna z nejpodrobnějších kapitol knihy. Doplněny jsou tyto informace vylíčením historie hornictví a průmyslu, stejně jako popisem přírodních bohatství země. Pozadu nezůstává samozřejmě ani oblast kultury a vědy, přičemž pojednání K. Oberdorffera se detailně zaměřilo na činnost kulturně vzdělávacích spolků a institucí našich Němců a na jejich výčet. 

Obsahem druhé poloviny knihy je už seznámení čtenáře s historickým, politickým a právním pozadím moderních sudetoněmeckých dějin a vyhnání, včetně vyvlastnění celého etnika po roce 1945. Autor H. Raschhofer kritizuje v kapitole „Sudetoněmecká otázka v 19. a 20. století“ zřízení Protektorátu Čechy a Morava, protože tím byla podle něj „vzata svoboda celému jednomu národu“ a tento krok byl neslučitelný s principem sebeurčení národů. Vůbec nejzajímavějším se jeví pojednání historika Alfreda Oberwandlinga o deficitech demokracie v první československé republice. Počínaje jazykovými zákony, pokusy čechizace pohraničí, přes strategickou čechizující politiku československého školství a politiku zaměstnanosti dokládá autor přesvědčivě dlouhodobě plánované úmysly Prahy na poli národnostní politiky, která postupně sledovala jako cíl degradaci celého jednoho etnika v „národním státě Čechoslováků“. Neméně agresivní než školská politika a jiná čechizační opatření byla proti sudetským Němcům namířená politika hospodářská, kterou vláda masivně provozovala. V červnu 1937, tedy více než rok před Mnichovskou dohodou, konstatoval britský historik prof. A. J. Toynbee k sudetoněmeckému problému v Československu toto: „Metody, kterými dnes Češi uplatňují svoji vládu nad sudetskými Němci, jsou nedemokratické. O to méně pochopitelné je, když se dnes historici a politici pokoušejí vykreslovat Československo před rokem 1938 jako příkladný demokratický stát.“ Nikde jinde se tak výrazně neprokázala nedostatečnost pouze formální demokracie jako v někdejším Československu, soudí v knize Oberwandling.

Podobně poutavá je kapitola A. Schickela zaměřující se na Mnichovskou dohodu, „nejznámější smlouvu, kterou nikdo nezná“. Autor zdůrazňuje dnes všeobecně opomíjený fakt, že samotné odstoupení bývalého československého území bylo dohodnuto mezi 17. a 22. zářím 1938 a navíc v důsledku vzniklé situace osobně zahájeno samotným úřadujícím státním prezidentem Benešem. Pojem „Mnichovský diktát“ pak pod tíhou uvedených doložených informací ztrácí jistě na významu. Dosud v české literatuře zřejmě ještě nikdy nepublikované jsou citáty z výroků poslanců britské Dolní sněmovny, kteří Mnichovskou dohodu jednoznačně přivítali jako správný krok a důsledek dosavadní politiky československého státu. 

Vyhnání Sudetoněmců byla první, Benešem a jeho komplici dlouho plánovaná „etnologická čistka“ v srdci Evropy. Zmínky o úmyslech vyhnání Němců z našich zemí nacházíme již v roce 1848 při příležitosti konání „Slovanského kongresu“ v Praze. Je také známo, že Beneš na vyhnání Sudetoněmců horlivě a otevřeně pracoval po celou dobu 2. světové války v exilu. V knize čtenář objeví také chronologii sestavenou z výňatků jeho projevů a prohlášení o těchto úmyslech. 

O tzv. Benešových dekretech se neustále zmiňují politikové a novináři, ale co je jejich skutečným obsahem? Kniha přehledně vyjmenovává všechny patřičné dekrety, vydané v letech 1945 a 1946 k vyvlastnění, zneprávnění a nucené práci. S velkým zájmem se určitě setká otázka platného mezinárodního práva v době vyhnání, kterou autor A. Oberwandling uzavírá konstatováním, že vyhánění odporuje ochranným ustanovením Haagské smlouvy, právním nálezům z Norimberských procesů a „zákonům lidskosti a požadavkům veřejného svědomí“. 

Bývalý prezident komise OSN pro lidská práva a expert na mezinárodní právo Felix Ermacora v roce 1990 formuloval seznam požadavků sudetských Němců ohledně práva národa na sebeurčení a práva na vlast, ochrany národnostních menšin a majetkových otázek a sestavil odpovídající katalog požadavků, obsažený taktéž v této knize. Expert pro mezinárodní a státní právo na univerzitě ve Würzburgu Dieter Blumenwitz v další kapitole vystavuje Benešovy dekrety vlastnímu právnímu posudku. 

V závěru knihy autoři zařadili čtyřstránkový „chronologický přehled událostí v Sudetech“ počínaje nejstaršími dějinami a konče rokem 1945. Do nového českého vydání byl umístěn česko-německý seznam názvů obcí a reálií, o kterých je v knize řeč. 

„Nezapomenutelná vlast Sudetenland“, mimochodem z tiskárenského hlediska velmi zdařile provedené dílo, může být vhodným dárkem nejen pro „nezasvěcené“, kteří se v problematice podstatně nijak výrazně neorientují. Své si v knize najdou i sečtělejší zájemci, kteří zde naleznou spoustu jinde jinak nepublikovaných map, a jak již bylo zmíněno, i jinak nezveřejněných informací. 

Lukáš Beer

Brno, 23. května 2013

Knihu lze objednat v e-shopu guidemedia etc

Hans Mirtes, Alfred Oberwandling: Nezapomenutelná vlast Sudetenland, 126 stran, Nakladatelství guidemedia etc, Brno 2013, ISBN 978-80905310-3-1

České Petrovice a jiné

1. května 2013 by  
Sudety Články

Vážení samozvaní historikové. Především je mi nepříjemné, že po přispěvatelích „vyžadujete“ jméno a sami tady nikde nejste podepsaní. Asi se stydíte a bojíte pod to podepsat… To ale nemusíte, dnes už je to zase v módě, dělat z Němců a „poněmčenců“ mučedníky. V podstatě je to i mohutně podporováno evropskou unií národa německého.
U článku o Č.Petrovicích se mi naprosto nelíbí, že citujete pana Trojana, který již zemřel a nemůže se tomu bránit. Znal jsem ho a vím, že napsal mnoho publikací především o tragédii začátku války. Dokonce i zmiňovaná kniha je především o problémech Čs.finanční stráže se sudetskými Němci a o situaci kolem nuceného opuštění pohraničního opevnění. A pokud tam ten odstavec o Petrovicích vůbec je, tak rozhodně není hlavním tématem této knihy a zde uveřejněný je zcela vytržen z kontextu. Je pravda, že tyhle věci se udály a je pravda, že je vykonávali často lidé, kteří se za války měli relativně dobře a Němci jim osobně ani nic moc neudělali. Což je ovšem naprosto normální lidská vlastnost, v podstatě předurčená pudem sebezáchovy. Vzpomeňme si jen, kolik skalních komunistů cinkalo klíčema… Na druhou stranu ti, kterým Němci za války něco udělali, už jaksi nemohli se jim za to spravedlivě o
dvděčit – oko za oko. Poněvadž už tak nějak neexistovali…
A když tady máte fotky z konce války, proč hned vedle nich nemáte fotky z těch samých míst ze začátku války…? Třeba zmiňované Králíky, kde Ádu vítali jako svého osvoboditele (všichni!), nebo z Lanškrouna, kde na Gymplu visel nápis „Jeden vůdce, jedna říše, jeden národ“. To by teprva bylo zajímavé a mělo by to jakýsi smysl. Takhle je to jen odezdikezdizmus, extrém jako extrém, záleží jen na tom, co si kdo z toho vyseparuje a pak to prezentuje jako absolutní pravdu…
Mohl bych Vám tady toho napsat víc, třeba svědectví mého dědy, mého táty a tak…
Ale už jen jedna taková drobnost. Bydlím též v území, které Němci nazvali tak, jak se jmenuje Váš server, což je mimochodem zavádějící. A přes internet a server „Kreis Landskron.de“ jsem dokonce našel člověka, který se v naší chalupě narodil a jako osmiletý byl odsunut do severovýchodní části Německa. Nejprve byl celkem nadšen, že se o tu historii zajímám a též o jeho rodinu. Postupně jsem z něho ale začal vyzvídat, jak tady u nás žili, jak to vlastně bylo schizofrenní, když se v německé škole německy učili, že jejich president je Masaryk a že žijí v ČSR. Chvíli se pokoušel nějak to vysvětlit a asi jako omluvit, nebo tak… Pak mi ale napsal památnou větu : „Chyba byla v roce 1918“. A já jsem mu odpověděl, že chyba byla v 14.století, kdy sem k nám Přemysl Otakar ty Němce natáhnul… Od té doby už mi neodepsal…
Z toho ovšem vyplývá jeden zcela zásadní poznatek. Že totiž Němci, přesněji tedy bývalí obyvatelé českého pohraničí, mluvící špatnou němčinou, mají tři názory trvale, dědičně zakódované v DNA. Totiž že sudety jsou německým územím, že je to jejich německá vlast a že v roce 1918 to měla čerstvě vzniklá ČSR vzít v potaz a dobrovolně jim to přenechat. Pak by (možná) nebyla ani II.sv.válka… A já dodávám, že od dob, kdy „Německo“ bylo jen místem přechodného pobytu rozhádaných a spolu válčících několika germánských a keltských kmenů, až na věky věků, je toto jejich soustředným a sjednocujícím cílem. A ať už násilím, nebo ekonomickým tlakem, nebo zcela dobrovolně, jednou toho dosáhnou…! Neboť „Es komm der Tag…“ A tento web, spolu s mnohými jinými, jim k tomu zamete cestičku…
Howgh. Láďa

« Předchozí stránkaDalší stránka »

3. stránka z celkem 912345...Poslední »