Masakr na Jihlavsku

16. srpna 2010 by  
Sudety Německý odsun

Dne 19. května 1945 si Češi z Dobronína vyzvedli skupinu německých obyvatel určených k odsunu. Čeští gardisté odvedli tuto skupinu němců do lokality Budínka mezi obcemi Dobronín a Kamenná na Jihlavsku. Němci si zde museli na louce vykopat hrob. Po té byli zmasakrováni a jejich těla ukryta v hromadném hrobě.

V současné době probíhá exhumace mrtvých. V hrobě by se mělo nacházet 15 obětí tohoto sousedského masakru. Dle pamětníků se jedná o sudetské němce z obce Kamenná. Celou kauzu masakru momentálně prošetřuje Policie ČR a místo zkoumají archeologové.

Pokud budete mít nějaké bližší informace k tomuto nebo jinému masakru německého obyvatelstva. Prosím napište vše do komentáře.

Ústí nad Labem

30. května 2010 by  
Sudety Německý odsun

Kolem ústecké tragedie panují dodnes mnohé spekulace a dohady. Tento zmatek umožňuje účelové adaptace a interpretace tohoto masakru vykonaném na německém civilním obyvatelstvu ve velkém měřítku.

Dne 31. července 1945 kolem 15:30 došlo ve čtvrti Krásné Březno k několika explozím ve skladišti munice a vojenského materiálu. Při tomto výbuchu došlo k usmrcení 28 osob, vážně zraněno bylo 39 lidí (29 Čechů a 10 Němců), lehce zraněno bylo 200 osob.
Ve vypjaté atmosféře byla vina svalena na werwolf a německé obyvatelstvo, které jím mělo být nápomocno při osnování výbuchu.

V odpoledních hodinách po výbuchu se stali terčem násilností Němci, kteří se v Ústí nad Labem volně pohybovali po ulicích. K hlavním násilnostem došlo na mostě E. Beneše, před nádražím na Předmostí, v ulici Jircháře, Hradiště a na východní straně dnešního Mírového náměstí u požární nádrže.

Násilností se dopustili vojáci Svobodovy armády, příslušnici RG, rudoarmějci a civilisté. Podle zprávy vypracované pro ministra vnitra V. Noska byli Němci v ulicích „biti, ubíjeni klacky, stříleni, pobíjeni bodáky nebo shazováni do Labe.“ Byl zaznamenán nejméně jeden případ shození ženy i s kočárkem do Labe. K uklidnění situace došlo až večer po vyhlášení zákazu vycházení.

Přesný počet německých civilních oběti tohoto lynče není do dnešní doby přesně stanoven. Dle současných odhadů by se mělo jednat o 50 – 100 mrtvých civilistů. Německé zdroje se značně rozcházejí o hovoří o 100 – 1000 obětech.

Masakr 265 lidí u Lověšic

6. května 2010 by  
Sudety Německý odsun

V poledne 18. června 1945 zastavil na přerovském nádraží transport několika stovek karpatských Němců, kteří byli v prosinci 1944 evakuováni před frontou do Rumburka a po osvobození se vraceli domů na Spiš. S vysvětlením, že musí „prošetřit nacisty“, nechal důstojník Obranného zpravodajství Karol Pazúr vyvést z vlaku 265 náhodně vybraných lidí. Pak si vyžádal od velitele transportu 17. pěšího pluku, který se vracel z pražské přehlídky, dvacet samopalníků. Ti Němce nejdříve okradli a večer je eskortovali do nedalekých Lověšic. Na Pazúrovu žádost sehnal starosta Lověšic Antonín Mikloš sedmadvacet mužů s krompáči a lopatami. Průvod potom pokračoval na blízké návrší Švédské šance, kde muži do jedné hodiny po půlnoci vykopali dva metry hlubokou a sedmnáct metrů dlouhou jámu. Zadržení se museli svléknout do spodního prádla, postavit čelem k jámě a vojáci je postupně stříleli. Exekuci, která trvala do půl páté, padlo za oběť 71 mužů, 120 žen a 74 dětí.
„Ženy vesměs plakaly,“ vyprávěl o tom později lověšický občan A. Kubík. „Jedna měla dokonce dvě děti v náručí, jedno jednoroční, druhé asi tříleté, a u hrobu prosila, nevím zda česky, nebo slovensky, aby nejdříve zastřelili její děti a potom ji. Voják ji okřikl slovy ,mlč´, načež ji střelil do týla. Žena i s dětmi spadla do hrobu. Vzápětí nato šel podél hrobu poručík Pazúr. Posvítil si a střelil i ty dvě děti, které byly dosud živé a plakaly.“
Počet obětí i jejich výběr připomíná lidickou tragédii. Bezdůvodně, jen jako odvetu za atentát na Heydricha, pobili vojáci SS v Lidicích 192 mužů, v koncentračních táborech později zahynulo 59 žen a 88 děti. Za masakr u Přerova byl vyšetřován pouze Karol Pazúr. Hájil se mimo jiné slovy, že plnil svou „vlasteneckou povinnost“ a že aféra má poškodit komunistickou stranu. Sympatie ale nezískal mimo jiné i proto, že byl odhalen jako bývalý člen Hlinkovy gardy. Přes intervence samotného Reicina byl v červnu 1949 odsouzen Nejvyšším vojenským soudem v Praže na dvacet let – hlavní zásluhu na výjimečném verdiktu měl nesmlouvavý žalobce Anton Rašla (pozdější politický vězeň). V roce 1952 Pazúra amnestoval Klement Gottwald, v šedesátých a sedmdesátých letech patřil masový vrah coby místopředseda Svazu protifašistických bojovníků k významným protagonistům oslav výročí osvobození.
Těla žen a děti z hromadného hrobu na Švédských šancích byla v říjnu 1947 spálena v olomouckém krematoriu, kostry mužů byly pohřbeny na přerovském hřbitově.

Zdroj: http://hedvicek.blog.sme.sk/c/59561/Vzpominky-na-odsun.html

Mateřské utrpení v květnu 1945

21. března 2010 by  
Sudety Německý odsun

Úryvek z knihy Rassdorf starb in einer Nacht.
Příběh se odehrává v příhraničí Orlických hor těsně po skončení druhé světové války. Podobných lidských tragedií páchaných partyzány, různými polovojenskými jednotkami a rudou armádou na německém obyvatelstvu se odehrávalo na celém území Sudet po válce nespočet.

Jedna obyčejná pracovitá žena, dobrá matka, psala 26. ledna 1975 svému duchovnímu správci: Vážený pane faráři! Na Vaše dávné přání Vám všechno vylíčit, co mne potkalo, odpovídám dnes.Jsem ještě stále rozrušena, když na to pomyslím. Promiňte mi můj roztřesený rukopis a pravopisné chyby. Má ruka již není pevná. Ve svých modlitbách vzpomeňte mé dcery a ostatních živých. Zaplať Vám to Pán Bůh!

Vaše Johanna Pautsch

Rukopis zní zřetelně: Jako že tu jsem, tak pravdivě se to stalo. Den 26. květen 1945 byl nejhroznější den mého života. Čeští partyzáni obklopili naši ves, přicházeli přes pole ze všech stran. Shromáždili všechny muže z vesnice. U hostince Nutz v naší vesnici se museli postavit čelem ke zdi, ruce dát za záda a ti, kteří byli příslušníky strany, byli biti pendreky. Ostatní mohli odejít, pokud nebyli nákladními auty odvezeni do Lanškrouna a odtud do Litomyšle. Můj muž ve straně nebyl. Moji mladší dceru Annu 21 let, učitelku mateřské školy a vedoucí mládeže (dívek) „Víra a krása“ také odvedli. Musela stát po mnoho hodin venku na dešti, pak v sále hostince se konal soud, po kterém dostala 80 ran do zad. Jeden očitý svědek mi řekl, že byla častěji tlučena, více jak stokrát. Ten muž mi řekl, že byla po tomto bití k nepoznání. Ptal se jí, kdo je – tak bolestně byl její obličej rozmlácený. Pak musela stát pod okapem a voda s krví přes ní stékala. Nakonec se musela postavit na židli, nestále volat „Heil Hitler“ a pak ji česká partyzánka na dvoře v podjezdu na trámu oběsila. Celou tu dobu jsem tudy pobíhala neuvědomovala jsem si, co se stane se mnou. Uviděla jsem muže naší obce a hrobníka s motykou a s lopatou jít na hřbitov. Ve smrtelné úzkosti jsem za nimi běžela a ptala se, koho budete pohřbívat? Odpověděli mi, že nevědí. Tu přicházel český voják a řekl mi „ Paní, běžte domů, je to marné.“ Běžela jsem k hostinci a volala moji dceru. Vyšel hostinský a řekl mi, zjevně otřesen: „ Oběsili ji.“ dlouho jsem hlasitě křičela: „Chci k ní, pusťte mne k ní!“ Vedl mne do chodby, která vedla do dvora. Skrze velké okno jsme ji viděla viset. Plakala jsem a vzlykala a tu přišel zase voják a vyhnal mne. Běžela jsem domů k mému muži. Šel hned také k hostinci a skrze otvor v dřevěných vratech uviděl naší dceru a na jiném trámu našeho souseda a jeho bratry, oba oběšeni. Obecnímu ošetřovateli rozšápli hlavu tak, že vytekl mozek.
Tyto čtyři mrtvoly museli naši muži dopravit na hřbitov. Čeští vojáci je doprovázeli žertem německými praporky (Hitlerfáhnechen). Uložili je bez rakve do jednoho hrobu, různě přes sebe a naše dcera leží nahoře. Tak byli pochováni. S mužem jsme motykou navršili náhrobek. A pak – 6. června 1944 padl v Rusku náš 24 letý syn Leo, 30. července 1944 náš nejstarší syn Hubert a od 13. března 1944 byl postrádán, nezvěstný náš nejmladší syn Albert. V roce 1948 se navrátil. A 6. června 1945 jsme byli vyhnáni z našeho domova.
Mé všechny již zacelené rány jsou tímto vyprávěním znovu otevřeny. Vede nás to k zamyšlení v současné svobodné Evropě.

« Předchozí stránkaDalší stránka »

2. stránka z celkem 3123