Rubriky
Články

Češi ze Sudet ve Wehrmachtu

V letech 1939 – 1945 sloužilo ve Wehrmachtu, v Luftwaffe, v Kriegsmarine a u Waffen-SS tisíce vojáků českého původu (nechci užívat názvu české národnosti, neboť zde sloužili Moravci, vojáci slezské národnosti a vojáci českého původu, kteří se po 10.10. 1938 stali říšskými příslušníky – Reichsangehörigen. Nepočítám zde sudetské Němce, členy smíšených rodin ze Sudet (Sudetengau) a také ne Čechy z Protektorátu, kteří se přihlásili k německé národnosti.

Politické sily ČSR i její oficiální historici se velice snažili, aby služba těchto mužů v německých ozbrojených složkách si nikdy nestala součástí české oficiální historiografie. To se dařilo až do poloviny devadesátých let, kdy se začalo, v souvislosti s otázkou odsunu či vyhnání sudetských Němců z Československa, hovořit o období autokratické druhé republiky, vysídlení československých státních občanů z odstoupených území ČSR po 1.10.1938 a Slovenska po 18.3.1939, o Protektorátu Čechy a Morava, o Říšské župě Sudety (Reichsgau Sudetenland) a začaly se analyzovat a hodnotit události z let 1938 –1945.
V roce 2005 pak vyšla kniha Františka Emmerta Češi ve Wehrmachtu. Zamlčené osudy, které obnažila zapovězený problém služby Čechů ve Wehrmachtu.(1) I když jde v pravdě o průkopnické dílo, přece některé výklady nezůstaly nic dlužné mýtům, stereotypům a iluzím, které vnesla oficiální historiografie a někteří historici do výkladu českých dějin a výkladu historického vývoje česko německých vztahů. Autor se v popisu služby Čechů ve wehrmachtu soustředil jen na území Hlučínska a Těšínska, které zcestně zařadil na severní Moravu, ač se jedná o historická území a zcela vynechal území Sudet (Reichsgau Sudetenland) a dalších území odstoupených po 1.10.1939 Německu, které byly zařazený k Bavorsku ( severní Böhmerwald k Reg. Bez. Niederbayern, Oberpfalz) a k Rakousku (jižní Čechy a jižní Morava k Reichsgau Oberdonau a Niederdonau). V kapitole “Říšské občanství” v českých zemích během okupace (2) nebere v úvahu rozdíl mezi pojmy říšská příslušnost a říšské občanství. Přichází s tvrzením, že Češi v obsazených územích zůstali českými státními občany. Pozapomněl na “Smlouvu mezi Česko-Slovenskou republikou a Německou říší o otázkách státního občanství a opce” podepsané v Berlíně dne 20.listopadu 1938. (3) V “Oběžníku ministerstva vnitra ze dne 12. prosince 1938 č. 97.326/1938-7” podávající výklad jednotlivých smluvních ustanovení a dávající zároveň pokyny k jejich provádění se uvádí “Smlouva byla uzavřena k úpravě otázek státního občanství a opce z podnětu připojení sudetoněmeckých území k Německé říší, ustanovení se tedy týkají osob, které mají určitý právní vztah k tomuto území, tj. měly domovskou příslušnost nebo bydliště (nebo obojí) na území obsazené Německem, netýká se tedy smlouva obyvatel (příslušníků) obsazeném Polskem nebo Maďarskem….” “Smlouvou se upravují poměry státní občanství osob, které do 10. října 1938 byly československými státními občany a přicházejí v úvahu pro nabytí státní příslušnosti německé (Staatsangehörigkeit)…” Ve výkladu § 1) je uvedeno:

1).. pojem “státní příslušník německý”( deutsche Staatsangehörige) odpovídá pojmu “československý státní občan” (Staatsbürger), kdežto pojem státní občan německý má v právním řádu německém jiný význam. Kdo se podle ustanovení smlouvy nestane německým státním příslušníkem, zůstává československým státním občanem; není proto možné, aby někdo podle ustanovení smlouvy zůstal bez státního občanství, nebo aby měl současně československé státní občanství (Staatsbürgertum)a německou státní příslušnost (Staatsangehörigkeit). Zákon o říšském občanství – Gesetz zur Änderung des Reichsund Staatsangehörigkeitsgesetzes z 17.05.1935 především odlišil státní příslušnost a říšské občanství. Přitom politická a jiná práva se výslovně spojovala pouze s říšským občanstvím, státní příslušníky naopak zákon deklaratorně chápal jako Říši zvláště zavázané za poskytovanou ochranu. Občanem Říše mohl být podle zákona pouze Němec nebo jiný státní příslušník s “příbuznou krví”.
2) Jako rozhodná okolnost při nabytí státní příslušností německé se určuje zásadně bydliště dotčené osoby dne 10. října 1938 v některé obcí připojené k Německé říši; toto bydliště z dne 10.října 1938 je prvním a zásadním požadavkem pro to, aby dotčená osoba se mohla státi německým státním příslušníkem.
3) Provedeme-li základní zásadu o bydlišti dne 10. října 1938 v souvislosti s podmínkami pod a) a d) uvedenými, obdržíme tyto případy:
a)Německým státním příslušníkem se stane československý státní občan, který měl dne 10.října 1938 bydliště na území připojeném k Německu a na tomto území se před 1. lednem 1910 narodil
b) Německým státním příslušníkem se stane československý státní občan, který měl dne 10.října 1938 bydliště na území připojeném k Německu, a který patří k osobám, jež byly do 10.ledna 1920 německými státními příslušníky a – ježto bydlely na území připadlém od Německa k Česko-Slovensku (Hlučínsku)- staly se československými státním příslušníky podle § 1, č. 2 a 3 ústavního zákona č. 236/1920 Sb. z. a n.
c) Německým státním příslušníkem se stane československý státní občan bez ohledu na stáří,, který měl dne 10.října 1938 bydliště na území připojeném k Německu, který se sice vůbec tam nenarodil , nebo se tam narodil po 1.lednu 1910, avšak jehož otec, matka, děd nebo bába patří k osobám uvedeným pod písm. b). Jiní předkové než otec, matka nebo děd a bába nepřicházejí v úvahu.
Jíti může jen o pokrevní děti nebo vnuky, nespadají sem dětí adoptivní nebo schovanci.
d) Německou státní příslušnicí stane se žena provdaná nebo vdova, která byla dosud československou státní občankou, bydlela dne 10.října 1938 na území připojeném k Německu, nenarodila se sice na tomto území, nebo se tam narodila po 1.lednu 1910, avšak narodil se tam její (třeba i zamřelý) manžel před 1.lednem 1910, nebo patřili její manžel k osobám, uvedeným pod písm. b) nebo c). (4)
Říšský zákon o znovusjednocení sudetoněmeckých území s Německou Říší“- Gesetz über die Wiedervereinigung der sudetendeutschen Gebiete mit dem Deutschen Reich” z 21. listopadu 1938 uvádí v čl. II: „starousedlé obyvatelé sudetoněmeckých území německými státními příslušníky“-“Durch die Wiedervereinigung sind die alteingesessenen Bewohner der sudetendeutschen Gebiete deutsche Staatsangehörigkeit nach Maßgabe näherer Bestimmungen”. Říšské ministerstvo vnitra dne 25.5.1939 poukázalo na to, že získání říšského příslušnosti není vázáno na národnost, ale musí být splněny pouze kriteria vyjmenovaná v opční smlouvě BA, R 43 II/136, s. 9n. (5)
Všichni obyvatele českého původu na území, kteří nabyli německou příslušnost se mohli rozhodnout podle § 3) Smlouvy k opci pro Česko-Slovensko. Pro opci k Česko-Slovensku “jsou oprávněny jen osoby neněmecké národnosti, které se staly německými státními příslušníky podle § 1; je tedy opce u osob, které zůstaly československými státním občany bezpředmětná. Při opci pro Česko-Slovensko nutno předem zkoumati, resp. prokázati, zda podmínka opce je splněna. Češi žijící na území Sudet mohli dle této smlouvy optovat pro československou státní příslušnost do 19.3.1939.
Podle § 4 Smlouvy pro Německo může optovat jen ten, kdo zůstal česko-slovenským státním občanem a je německé národnosti.(6)
Tvrzení Emmerta, že Češi v obsazených Sudetách zůstali i nadále státními občany Československými (po 15.3.1939 byli občany Protektorátu Böhmen und Mähren) není tedy pravdivé. Smlouvy mezi ČSR a Německem o státní příslušnosti a o opci využilo celkem 512 793 Čechů, z nichž se 291 000 rozhodlo pro česko-slovenské občanství (po 15.3.1939 byli občany Protektorátu Böhmen und Mähren) a 174 143 Čechů pro říšské státní občanství. Nezapomeňme také na to, že Ernst Müller, odpovědný v sudetské župě za národnostní otázku, odhadoval v roce 1943 počet Čechů, kteří se přihlásili k německé národnosti na 100 000 [Zimmermann 2001, s. 242, pozn. 1426]. Z toho plyne, že v Sudetenlandu žili tedy Češi s československou (od 15.3. 1939 s protektorátní) příslušností a obyvatelé českého původu s říšskou státní příslušností. V Protektorátu byli jen Češi s protektorátní příslušnosti.

Hlučínsko.
K osvětlení otázek musím začít “říšskou a státní příslušnosti” dle zákona Reichs- und Staatsangehörigkeitsgesetz z 22.7.1913 (7), který platí dodnes a je základem německého státoobčanského práva. Na základě tohoto zákona se stali říšskými a státním příslušníky všichni obyvatele Německé říše bez ohledu na národnostní původ – tedy Němci, Lužičtí Srbové, Poláci (či spíše Šlonzaci či Wasserpolisch v Horním Slezsku), Židé, Alsasane a Moravci z Hlučínska . Tito pak získali automaticky říšskou příslušnost po záborech v letech 1938-1941 Etničtí Němci ze zahraničí neměli v zásadě možnost získat říšské občanství. R. 1890 bylo napočteno v té části Hlučínska, která byla připojena roku 1920 k Československé republice, 87,28% Moravců, tedy skoro 90%, 10,74 % Němců. V roce 1910 za posledního pruského sčítání před válkou bylo napočteno pruskou vládou 86,64 % obyvatelů jazyka moravského) a jenom 11,91% jazyka německého, tedy necelých. 12%. Mírová smlouva Versailleská přiřkla v článku 83. československé republice část území Pruského Slezska (Hlučínsko), která byla inkorporována zákonem ze dne 30. ledna 1920, č. 76 Sb. z. a n.; nařízením vlády republiky Československé ze dne 24. ledna 1920, č. 65 Sb. z. a n., byl pro toto území ustanoven zplnomocněný komisař. Nařízením vlády republiky Československé ze dne 4. května 1920, č. 321 Sb. z. a n., byla na Hlučínsku upravena veřejná správa mimo soudní správu a rozšířena na toto území působnost československých zákonů a nařízen. Pak teprve přišlo první sčítání po válce podle nového zákona č. 256/1920 Sb., které se uskutečnilo 15. února 1921 které už prováděla československá vláda, kdy bylo napočteno bylo 39 209 Čechů (87,8 % ) a 7 707 Němců (11,2 %); těchto bylo r. 1910 11,91%. Bohužel při sčítání docházelo k ovlivňování – nebyla připuštěna možnost uvádět jako národnost Moravci, Němci byli přesvědčováni aby psali národnost českou. V rámci zákona o opci se rozhodlo optovat pro říši německou a odešlo z Hlučínska asi 4 100 Němců. Nařízením zplnomocněného komisaře pro Opavsko byl určen od 1. září 1920 jako vyučovací jazyk čeština, . Ukázalo se , že počešťovací snahy na Hlučínsku jsou vyloučeny. Mluvilo se moravsky, ale smýšlelo prusky – deutschgesinnt. Při prvních volbách v r. 1925 většinu hlasů obdržela německá strana křesťansko-sociální, při volbách r. 1929 zase tytéž hlasy dostala německá strana nacionální dr. Schollicha, při posledních volbách 1935 dostala tytéž hlasy Sudetendeutsche Partei, asi 16.000 hlasů. Je vidět, že lidé z Hlučínska nejsou politicky vyhraněni, nýbrž volí podle nálady, moravský lid na Hlučínsku nevěří, že je trvale přivtělen k Československé republice. Když byly školy v září 1920 počeštěny, chodily děti zaměstnanců, kteří optovali potom pro Německo do „Privatunterrichtu“, v r. 1928 již bylo těchto dětí v Privatu napočteno 334. 21. října 1935 podniknuto bylo další sčítání, kde bylo napočteno, že do „Privatunterrichtu“ chodí na Hlučínsku už 864 dětí. Taková byla atmosféra na Hlučínsku. (8)
Po Mnichovu na základě zákona Reichs- und Staatsangehörigkeitsgesetz z 22.7.1913 získali všichni obyvatelé Hlučínska říšskou státní příslušnost. Dle sčítaní obyvatel ze dne 17.5.1939 žilo na Hlučínsku 52 036 německých obyvatel, z nichž mělo 51 455 říšskou státní příslušnost, podle tohoto sčítání neuvedl nikdo češtinu jako mateřský jazyk. Moravci na základě říšské příslušnosti museli sloužit v německých branných silách. (9)

Těšínsko.
Dne 2.10.1938 začala polská vojska obsazovat celý politický okres Fryštát (142 059 obyvatel), celý soudní okres Jablunkov (31 358 ob.), část soudních okresů Český Těšín (52 798 ob.) a Frýdek (4 265 ob.). Celý zábor tzv. ZAOLZIE měl k 15.11.1938 rozlohu 830 km² a žilo na něm 220 563 ob. (124 879 národnosti československé, 76 267 polské, 17 198 německé). Po záboru byly ihned zavřeny české školy, zakázány české bohoslužby a likvidovány české spolky, české obyvatelstvo bylo vyzváno, aby do 1.11.1938 se vystěhovalo z tohoto území. Masové vystěhování probíhalo od října 1938 do ledna 1939 a počet nuceně vystěhovalých se pohyboval mezi 20 – 50 000 obyvateli, s příklonem k horní hranici. Formy vyhnání byly různé, od prostého vyhrožování, propouštění z práce, přes různé formy násilí na majetku a osobách, zatýkání a úředního vypovídání s lhůtou 6, 24 a 48 hodin. Jedním z nejvýznamnějších útočišť uprchlíků se přitom stala Moravská Ostrava, zde se od října 1938 do června 1939 přihlásilo 24 811 uprchlíků, z nichž 19 897 dostalo povolení k pobytu ve městě. Drtivou většinu mezi nimi tvořili Češi (97%).. Německá statistika uvádí, že v tzv. Teschener Koridor bylo v roce 1938 200 000 ob. ( 20 000 Němců, 52 200 Šlonzáků, 67 000 Čechů a 56 000 Poláků). Dne 1.9.1939 začalo obsazování Zaolzie německými vojsky a celé území bylo připojeno k Hornímu Slezsku. Jedním z faktorů politických cílů bylo podchycení Volksdeutsche, a později za jejich pomoci Šlonzáků a Němců podle původu. S tím souvisel zápis do německé VOLKSLISTY. Hlavním zdrojem, z něhož pocházeli volkslistáři na Těšínsku, byly osoby, které při sčítání 17.5.1939 nechaly si zapsat tzv. slezskou národnost. Podle německých představ ”Hornoslezan” stejně jako Šlonzák patří zásadně mezi německé volkslisty. Slezané i Šlonzaci byli zařazeni do skupiny jako Volksdeutsche. Nařízením o německé Volksliste a německá st. příslušnost na začleněných Východních územích z 4.3.1941 a usneseními 31.1.1942 byly Volkslisty zavedeny. V prosinci 1941 bylo obyvatelstvo vyzváno, aby podávalo žádosti o přijetí mezi volkslisty. Tyto volkslisty posuzovala na místě bydliště skupina složená ze starosty, příslušného vedoucího NSDAP, úředníka bezpečnostní služby a dvou osvědčených Němců. Při zápisu se přihlíželo k celkové osobnosti kandidáta, k jeho přihlášce k němectví, k původu a rasové způsobilosti.. Porovnáme – li zápisy se sčítáním z roku 1939 a se soupisem z roku 1943 pak, zatímco se v roce 1939 k Čechům hlásilo 21,5% a k Polákům 23,9% a k slezské národnosti 34,3%, byl poměr v říjnu 1943 následující: Češi 17,6%, Poláci 11,7%. Tento úbytek české, polské a slezské národnosti byl provázen vzrůstem německé národnosti. Z české národnosti přešlo k volkslistářům 3,9%, hlavní úbytek nastal přechodem k slezské národnosti a pak zde byl úbytek 30 000 Čechů v důsledku evakuace po polském záboru. Většina Čechů přešla k volkslistářům přes slezskou národnost. Podle instrukce těšínského landrátu z 20.12.1941 se k české národnosti nemohl přihlásit ten, kdo pochází z území napravo od řeky Olše.
Úplné právo měli jen říšští Němci, k privilegované skupině stáli nejblíže volkslistáři z oddělení 1. a 2. Do 1. oddělení (blau Volksliste – Ausweis)se zapisovali Němci, kteří takto aktivně vystupovali před záborem Těšínska, k 26.10.1939 nabyli říšskou státní příslušnost (Reichsstaatsangehörige)
do 2. oddělení (blau Volksliste – Ausweis) ti, kteří tak nevystupovali, ale zachovali si němectví. Lze tedy říci, že to těchto oddělení byli zapsáni Volksdeutsche. K 26.10.1939 nabyli říšskou státní příslušnost (Reichsstaatsangehörige)
do 3. oddělení .(grüne Volksliste – Ausweis) byli zařazeni obyvatelé určení na převýchovu. Říšské občanství bylo možno získat na základě odvolání (Reichsstaatsangehörige “auf Widerruf” -. §5 Abs.. 2 Verordnung über die Deutsche Volksliste.) kde se říká: Zisk německé státní příslušnosti lze odvolat jen do 10ti let. (…) V případě odvolání (Widerruf) se ztrácí německá státní příslušnost. (…) Při zřeknutí se 10ti leté lhůty na odvolání dochází ke konečnému získání (tritt der entgültige Erwerb..) německé státní příslušnosti.
Automaticky získali německé občanství pokud se přihlásili k německé národnosti.
do 4. oddělení (rote Volksliste – Ausweis) byli zapsáni ti Němci, kteří politicky přešli k polství. Jejich postavení bylo jen málo odlišné od původních Poláků. (10)
Postavení ostatních národností bylo odlišné, Češi měli příznivější postavení než Poláci. Češi na Těšínsku byli buď vedeni jako tzv. Schutzangehrige des Deutschen Reich ( přiznání k české národnosti bylo německou správou uznáno – tzv. Selbstbekenntnis zum Tschechentum) nebo jako Protektoratsangehrige (nezískali po polském záboru polskou státní příslušnost ani neztratili domovskou příslušnost k protektorátní obci). Po roce 1940 byla zahájena rychlá germanizace obyvatelstva – povinné kurzy německého jazyka pro děti dospělé, násilné zařazování do různých spolků a organizací (SA, NSKK, BDO, Hitlerjugend a BDM, Frauenschaft a jiné).. Od r. 1941 začínaly odvody branců do německého Wehrmachtu. Z této povinnosti byli vyřazeni Volkslisty 4 a Volkslisty 3 pokud nezískali říšské občanství..

Říšská župa Sudety.
Dle sčítání obyvatel z 17. 5. 1939 žilo na území říšské župy Sudety (Reichsgau Sudetenland od 30. 10. 1938) o rozloze 22 608 km2, 2 943 187 obyvatel, z toho 2 640417 Němců (2 622 654 říšských občanů a 1769 Židů), 291 000 Čechů a 174 150 Čechů s říšským občanstvím (unter den Reichsangehörigen). Celkem tedy 465 150 Čechů. Některá území Čech, Moravy a Slezska se stala součástí jiných říšských žup – šlo o území připojené k Bavorsku (Regierungsbezirk Niederbayern, Regierungsbezirk Oberpfalz) s 90 382 obyvateli, k Rakousku (Reichsgau Oberdonau, Reichsgau Niederdonau) s 318 682 obyvateli a k Landkreis Ratibor bylo připojeno území Hlučínska s 52 967 obyvateli (bez Čechů). Na těchto územích (bez Hlučínska) žilo 28 000 Čechů a 19 643 Čechů s říšským občanstvím. Celkový počet Čechů na odstoupených územích k 17. 5. 1939 byl 512 793 [Bohmann].
Ze 174 143 Čechů s říšskou státní příslušnosti se 130 658 osob nacházelo v opavském vládním kraji (Regierungsbezirk Troppau), kde pro československé občanství naopak optovalo jen 31 260 Čechů. Jejich rozhodnutí lze odvodit ze stupně zakořenění lidí v domovském prostředí a ve slezské domovině. Toto bylo daleko silnější než pouta k republice, která trvala jen dvacet let a se kterou měli negativní zkušenosti související např. s pozemkovou reformou nebo s protikatolickou propagandou. Svůj vliv měla také skutečnost, že část kraje náležela do oblasti Kravařska – Kuhländchen (velká část okresu Bílovec – Wagstadt a celý okres Nový Jičín – Neutitschen), byl zde také znát vliv Hlučínska, neboť mnoho rodin bylo propojeno také příbuzenskými vztahy. Bylo také realitou , že Češi žijící v Říšské župě Sudety, v porovnání s Protektorátem, dostávali vyšší mzdy, větší příděly spotřebního zboží a zaměstnanci pobírali rodinné přídavky [Gebhart J., Kuklík J. 2004]. V okrese Bílovec (Landkreis Wagstadt ) dokonce počet Čechů s říšskou příslušností převyšoval počet Němců (30 592 proti 19 644 Němcům), obdobně v okrese Opava (Landkreis Troppau (25 234 proti 20 644 Němců), také v okrese Zábřeh (Landkreis Hohenstadt) bylo 28 788 Čechů s říšskou příslušností (28 905 Němců). Na opavský vládní kraj k 1.9.1941 také připadal největší podíl českých obecných škol (170 z 290 v celém Sudetenlandu) a bylo zde 11 měšťanek a v následujícím období podíl českých obecných škol stoupl. Župní kancelář pro pohraniční území vydala pokyny k přenárodnění, dle tohoto pokynu byla vytvořena kriteria “přenárodnění schopen” a “přenárodnění hoden”. Nejprve byly 15.1.1941vypracované směrnice pro přenárodnění v opavském vládní kraji. Již 9.4.1941 byl vydán pokyn pro přenárodňovací akci označenou jako “A” zaměřenou na výběr “poněmčení hodných”českých absolventu škol, koncem dubna byla zahájena akce k německo- českým manželství, jejíž počet v Sudetenlandu se pohyboval mezi 35 000 až 40 000, na dětí z těchto manželství měl výchovně působit Bund deutscher Mädel a Hitlerjugend. Akce “C” se pak týkala přidělovaní českých dětí do německých národních škol.
Odlišná situace s říšským občanstvím byla v ostatních dvou vládních krajích – ústeckém (Regierungbezirk Aussig) a chebském (Regierungsbezirk Eger), kde se k říšskému občanství přihlásilo jen 36 456 Čechů (Reg. Bez. Aussig) a 7 036 (Reg. Bez. Eger). Zdejší Češi patřili k české dělnické vrstvě mnohdy levicově orientované, tak či onak méně srostlé s domovem. [Zimmermann 2001] Na druhé straně stoupá v župě počet Čechů, kteří mají příslušnost k Protektorátu, od sčítaní v roce 19939, kdy počet Čechů s česko- slovenskou (protektorátní) příslušností činil 291 000, stoupl jejich počet na nejméně 400 000 osob.(11)
V Sudetách tedy nastupovali službu ve německých braných silách ti Češi, kteří získali říšskou státní příslušnost a ti, kteří se přihlásili k německé národnosti.
Počty příslušníků německých branných sil, kteří byli českého původu, lze odhadnout mimo jiné z evidence zajatců v sovětských táborech.
1. Zpráva GUPVI NKVD SSSR o válečných zajatcíchv bývalých evropských a japonských armád k 01.01.1949, že bylo mezi zajatci 68 889 Čechoslováků, z toho bylo 55701 repatriováno a 7 769 se účastnilo formování národních jednotek.Zpráva GUPVI NKVD SSSR o válečných zajatcích bývalých evropských a japonských armád k 01.01.1949
2. Zpráva GUPVI NKVD o válečných zajatcích bývalé německé armády, osvobozených ze zajetí a odeslaných do vlasti i na formování národnostních jednotek k 01.02.1947 uvádí, že 1 419 449 zajatců bylo 62 120 Čechoslováků,, z toho bylo propuštěno 7 768 zajatých Čechoslováků k formování národních jednotek účastných ve válce po boku sovětských vojsk.Podle statistiky z 22. dubna 1956 bylo v zajateckých táborech NKVD umístěno a později v polovině 50. let bylo propuštěno a později repatriováno zajatců z německé armády (Wehrmacht, SS):
Umístěno v táborech 69 977 Čechů a Slováků, propuštěno a repatriováno 65 954 a zemřelo 4023,
Umístěno v táborech 60 277 Poláků, propuštěno a repatriováno 57 149 a zemřelo 3128,
3. Zpráva vedoucího 2 odboru GUPVI NKVD SSSR A.N. Bronnikova na zástupce vedoucího GUPVI NKVD SSSR N.T. Ratušného o počtu, národnostním a hodnostním složení válečných zajatců v táborech GUPVI během Velké vlastenecké války 1941-1945. 27.06.1945 pak hovoří, že do československých jednotek..bylo odesláno 9.089 osob, z toho 70 důstojníků a k 26.06.1945 bylo v zajetí. 16.900 Čechů, z toho 104 důstojníků, 12.116 Slováků, z toho 172 důstojníků a 3.787 Rusínů, z toho 9 důstojníků. Značnou část zajatců tvořili příslušníci slovenské armády a německého Wehrmachtu. Sudetští Němci a občané ze smíšených manželství, kteří se přihlásili k občanství Říše a sloužili v jednotkách Wehrmachtu nebo SS se po zajetí účelně hlásili zpět k čs. občanství v naději na lepší zacházení.
Z těchto zpráv a přiložených tabulek uvádějících národnost zajatců nelze usoudit, jakým způsobem byla zjišťována a jestli vůbec skutečně znamená národnost nebo spíše státní příslušnost. Z údaje o 69 977 zajatcích Wehrmachtu a SS údajně “Čechů a Slováků” můžeme usuzovat na několik variant vysvětlující původ těchto “Čechů a Slováků” že,
– jde o zajatce, kteří se z nějakého důvodu v zajetí přihlásili k čs. národnosti,
– jde o zajatce z Hlučínska, ze Sudetenlandu a z Těšínska (volkslistáře), tedy odstoupeného území v roce,, kteří byli říšskými příslušníky (nebo se přihlásili na Volkslistu) či pocházeli ze smíšených manželství a kteří sloužili ve německých branných sílách,
– jde o zajatce z území bývalé ČSR, občany předválečné ČSR, především o sudetské Němce.
Československý velvyslanec v Moskvě Zdeněk Fierlinger také píše v hlášení do Londýna o přítomnosti Čechů mez zajatci. Podle něj jde o přeběhlíky z německé armády nebo o Češích, kteří se na východ dostali s pracovní organizací Todt. (12)
Z výše uvedených pramenů a zpráv lze s jistotou tvrdit, že v branných sílách Německé říše sloužilo mnoho Čechů s říšskou státní příslušností a Čechů ze smíšených rodin žijících na území Sudetenlandu. Můžeme vyloučit , že v branných silách sloužili vojáci s protektorátní příslušnosti, jedinou možnosti, jak sloužit v branných sílách bylo přihlášení se k německé národnosti a na základě toho získat říšskou příslušnost a občanství. (13) Bohužel tyto osoby se k službě v německých branných silách nehlásí. Oproti obyvatelům Hlučínska a Těšínska (Volkslistářů) jim ze služby v německých branných sílách neplyne možnost získání německého občanství. Mimoto se tyto osoby přihlásili dobrovolně k československému státnímu občanství po roce 1945.

Poznámky:
(1) Emmert František, Češi ve Wehrmachtu. Zamlčené osoby, Vyšehrad 2005
(2) Emmert František, tmž s.182
(3) Smlouva mezi Česko-Slovenskou republikou a Německou říší o otázkách státního občanství a opce” podepsané v Berlíně dne 20.listopadu 1938 uveřejněná pod č. 300 Sb. z.a n. Vertrag zwischen dem Deutschen Reich und der Tschechoslowakischen Republik über Staatsangehörigkeits- und Optionsfragen vom 20.11.1938 RGBl 1938, 11; S. 896 násl.f; také s textem v českém jazyce. Slg. 1938; Nr. 300, S. 1032 násl…..http://www.mitteleuropa.de/dt-cz-opt01.htm
(4) Smlouva mezi ČSR a Německem o státní příslušnosti a o opci z 20. 11. 1938, RGBI 1938 I, s. 895,
Domovská příslušnost viz Vládní nařízení č. 301/1938 Sb. z. a n.
Oběžník ministra vnitra ze dne 12.prosince 1938, č. 97.326/1938-7, č. 121 s. 221- 227 in Věstník ministerstva vnitra republiky československé roč. XX Praze 1938
Oběžník ministerstva vnitra ze dne 20. ledna 1939 č. 99.303/1938-7. In Věstník ministerstva vnitra republiky československé č.2, roč. XXI V Praze 15.2.1939 S.29-30
(5) Říšský zákon z 21. listopadu 1938 -Zákon o znovusjednocení sudetoněmeckých území s Německou Říši“-“ Gesetz über die Wiedervereinigung der sudetendeutschen Gebiete mit dem Deutschen Reich -RGBl I, S. 1641
(6) K §§ 3, 4 viz Věstník …s. 224- 225.

(7) K říšské příslušnosti a občanství platí tyto zákonné normy:
Reichs- und Staatsangehörigkeitsgesetz z 22.7.1913 – RGBl./ BGBl-I S. 583, platí dodnes, základ německého státoobčanského práva. “§ 3: Die Staatsangehörigkeit in einem Bundesstaate wird erworben: durch Geburt, durch Legitimation, durch Eheschließung, für einen Deutschen durch Aufnahme, für einen Ausländer durch Einbürgerung.”
Zákon o říšském občanství-Gesetz zur Änderung des Reichsund Staatsangehörigkeitsgesetzes z 17.05.1935 – (RGBl I, S. 593)
Nařízení k regulování státoobčanských otázek z 20.1.1942 – Verordnung zur Regelung von Staatsangehörigkeitsfragen, ,RGBl I, S. 40, Možnost udělení občanství cizincům s bydlištěm v zahraničí
Nařízení k zákonu o říšské st. příslušnosti z 25.4.1943- Verordnung über die Staatsangehörigkeit auf Widerruf, RGBl I, S. 268, zavádí “Staatsangehörigkeit auf Widerruf” a “Schutzangehörigkeit”

Kolektivní udělení občanství
Gesetz über die Wiedervereinigung Österreichs mit dem Deutschen Reich, 13.03.1938 ,RGBl I, S. 237
Verordnung über die deutsche Staatsangehörigkeit im Lande Österreich, “03.07.1938 . RGBl. I, S. 790
Dohoda mezi Německou Říší a Československem o otázkách státního občanství a opci z 20.11.1938 – Vertrag zwischen dem Deutschen Reich und der Tschechoslowakischen Republik über Staatsangehörigkeits- und Optionsfragen vom – RGBl./ BGBI-II S. 895 -Kolektivní udělení občanství Deutschstämmigen im Sudetenland
Zákon o znovusjednoceni sudetoněmeckých území s Německou Říši-Gesetz über die Wiedervereinigung der sudetendeutschen Gebiete mit dem Deutschen Reich, (RGBl I, S. 1641
Erlaß des Führers und Reichskanzlers über das Protektorat Böhmen und Mähren 16.03.1939 RGBl I, S.485íNařízení o získání německé st. příslušníky pro bývalé čs. občany německého původu z 20.4.1939- Erlaß des Führers und Reichskanzlers über das Protektorat Böhmen und Mähren RGBl./ BGBI-I S. 815, Kolektivní udělení občanství Němcům v Protektorátu Böhmen und Mähren
Nařízení o německé Volksliste a německá st. příslušnost na začleněných Východních územích z 4.3.1941- Verordnung über die Deutsche Volksliste und die deutsche Staatsangehörigkeit in den eingegliederten Ostgebieten,, RGBl./ BGBI-I S. 118, Vznik „Deutsche Volksliste“, Kolektivní udělení občanství osobám zapsaným na Volksliste
Zweite Verordnung über die Deutsche Volksliste und die deutsche Staatsangehörigkeit in den eingegliederten Ostgebieten z 31.01.1942, RGBl I, S. 51
Verordnung über den Erwerb der Staatsangehörigkeit in den befreiten Gebieten der Unter-Steiermark, Kärnten und Krain z 14.10.1941, Sammeleinbürgerung der Deutschen in der Unter-Steiermark, Kärnten und Krain , RGBl I, S. 648

Jednotlivé udělení občanství
Nařízení o udělení občanství dobrovolníkům války z 4.9.1939
Nařízení vůdce o získání něm. st.občanství zapojením do německého Wehrmachtu, Waffen-SS, německé Polizei nebo Organisation Todt z Führererlaß, 19.5.1943, RGBl I, S. 315
Výnosy říšského ministra vnitra Runderlaß des RMI 23.05.1944,RMBliV, S.551(Einbürgerung “deutschstämmiger Ausländer” in der Wehrmacht,Waffen-SS, Polizei etc., z 12.101945 a 19.12.1944

Zákony a nařízení k říšskému občanství z roku 1935 (Norimberské rasové zákony)
Zákon o říšském občanství – Reichsbürgergesetz, Reichsgesetzblatt 1935, Seite 1146
Zákon o ochraně německé krve a německé cti – Gesetz zum Schutze des deutschen Blutes und der deutchen Ehre, Reichsgesetzblatt 1935, Seite 1146
Nařízení k zákonu o říšském občanstvím – Verordnung zum Reichsbürgergesetz, Reichsgesetzblatt I, Seite 1333; 1938, Seite 1751
A dalších třináct mezi 14.11.1935 a1.7.1943: Erste Verordnung zum Reichsbürgergesetz (RGBl I, S. 1333), Zweite Verordnung zum
Reichsbürgergesetz (RGBl I, S. 1524), Dritte Verordnung zum Reichsbürgergesetz(RGBl I, S. 627), Vierte Verordnung zum
Reichsbürgergesetz (RGBl I, S. 969), Fünfte Verordnung zum Reichsbürgergesetz (RGBl I, S. 1403), Sechste Verordnung zum
Reichsbürgergesetz (RGBl I, S. 1545), Siebente Verordnung zum Reichsbürgergesetz (RGBl I, S. 1751), Achte Verordnung zum
Reichsbürgergesetz (RGBl I, S. 47), Neunte Verordnung zum Reichsbürgergesetz (RGBl I, S. 891), Zehnte Verordnung zum
Reichsbürgergesetz (RGBl I, S. 1097), Elfte Verordnung zum Reichsbürgergesetz (RGBl I, S. 722), Zwölfte Verordnung zum
Reichsbürgergesetz (RGBl I, S. 268), Dreizehnte Verordnung zum Reichsbürgergesetz (RGBl I, S. 372
Text na http://members.tripod.com/~Klempera/nzakony.htm
(8) Zápis z jednání v Senátu – http://www.senat.cz/zajimavosti/tisky/4vo/stena/028schuz/S028002.htm
Usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu (tisk 3804),kterým se předkládá ku schválení Národnímu shromáždění československo-německá úmluva o převodu zaopatřování válečných poškozenců na Hlučínsku a závěrečný protokol, podepsané v Ratiboři dne 12. dubna 1922 – http://www.senat.cz/zajimavosti/tisky/1vo/tisky/T1511_00.htm
Sčítání lidu podle nového zákona č. 256/1920 Sb.- http://www.czso.cz/sldb/sldb.nsf/i/zakladni_informace_scitani_v_1. republice
(9) Bohmann, Alfred: Das Sudetedeutschen in Zahlen, München 1959, s.134 tab. Die tschechische Bevölkerung in den reichsangeschlossenen sudetendeutschen Gebieten 1939 s. 134
(10) Nařízení o německé Volksliste a německá st. příslušnost na začleněných Východních územích z 4.3.1941- Verordnung über die Deutsche Volksliste und die deutsche Staatsangehörigkeit in den eingegliederten Ostgebieten,, RGBl./ BGBI-I S. 118, Zweite Verordnung über die Deutsche Volksliste und die deutsche Staatsangehörigkeit in den eingegliederten Ostgebieten z 31.01.1942, RGBl I, S. 51 Chocholatý Gröger Franz, ŠLONZACI A VOLKSLISTA, z 17.06.2005 in www.bruntal.net
(11) Bohmann, Alfred: Das Sudetedeutschen in Zahlen, München 1959, s.134 tab. Die tschechische Bevölkerung in den reichsangeschlossenen sudetendeutschen Gebieten 1939 s. 5-7, 125, 135-136.
Gebhart, Jan, Kuklík, Jan: Druhá republika 1938-1939, Svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě, Paseka 2004 s. 35
Seznam obcí a okresů RČS, které byly připojeny k Německu, Maďarsku a Polsku, SÚS Praha 1939
Zimmermann, Volker: Sudetští Němci v nacistickém státě, Prostor 2001, s. 259, 261-264, 273s. 350, pozn. 1579-1583. 1590-1608, 1687, 2295-2298
(12) Jednotlivé zprávy viz
http://www.czechpatriots.com/csmu/perzekuce.php, http://www.czechpatriots.com/csmu/dokument8.php,
http://www.czechpatriots.com/csmu/dokument9.php, http://www.czechpatriots.com/csmu/dokument11.php,
http://www.czechpatriots.com/csmu/dokument12.php, http://www.fronta.cz/dotaz/pocty-nemeckych-zajatcu

13) Protektorát:
Dne 16.3.1939 vydal Hitler výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava (č. 75/1939 Sb.z.a n.), jako autonomní součásti Třetí Říše.V čl. 2 výnosu se stanovilo: “Obyvatelé protektorátu německé národnosti se stávají německými státními příslušníky a podle předpisů zákona o říšském občanství ze 13. 9. 1935 říšskými občany.” (myšleno tím německé národnosti)Toto občanství bylo kolektivně uděleno nařízením říšského ministra vnitra ze dne 20. 4. 1939 s působností ode dne 16. 3. 1939. Zbývající obyvatelé se stali státními příslušníky Protektorátu. To byl také důvod proč Češi v Sudetách a Protektorátu nemusel do Wehrmachtu – byli občany Protektorátu Čechy a Morava podobně jako čeští optanti v Sudetách.
V roce 1941 byl zda pokus Českého svazu válečníků (vznikl v roce 1941 z iniciativy plukovníka četnictva O. Blahy) o vytvoření českých vojenských oddílu podány říšskému protektorovi 4.4.1941 k využíti k boji na frontě. Tento plán byl odmítnut a to na pokyn z Berlína. O těchto pokusech hovořil v poválečné výpovědi také K. H. Frank http://www.fronta.cz/dotaz/ceske-jednotky-na-strane-nemcu : “Z české strany bylo průběhem let učiněno několik nabídek úřadu říšského protektora, jejichž účelem bylo vytvořeni českých uniformovaných vojenských svazů a jejich nasazení na frontě. Nejprve Gajdovi přívrženci a vlajkaři pokoušeli se dosáhnout povolení k utvoření a uniformování takových svazů. Žádost byla odmítnuta. Generál četnictva Bláha projednával opětovně takovýto plán s německými kruhy (strana a také úřad říšského protektora) a žádal o povolení k vytvoření takových svazů, v nichž podle jeho představ měli příslušníci jeho svazu tvořiti jádro. V r. 1943 jednal se mnou Moravec a v jedné rozmluvě se pokoušel mne přesvědčit, že by bylo bezpodmínečně nutné, aby i české oddíly byly nasazeny na frontě, neboť všechny ostatní národy rovněž bojují za novou Evropu pod vedením říše buď u vojska, nebo u vojenských SS. Hned po rozpuštění československé armády při zřízení protektorátu vydal Hitler osobně rozkaz, že žádný Čech nemusí sloužiti ve vojsku a bojovati se zbraní v ruce. Při začátku války a průběhem válečných let opakoval Hitler tento rozkaz v různých variacích. (»V boji proti nepříteli říše nebude žádný Čech bojovati se zbraní v ruce«, nebo: „Žádná česká matka nepotřebuje plakati pro svého syna padlého v boji“ a pod.) Tento Hitlerův rozkaz byl také zásadně dodržován — přes různé pokusy branné moci a zbraní SS postaviti v německé branné moci české »dobrovolnické svazy« a přes české nabídky na vycvičení a nasazení v boj českých »dobrovolnických sborů«, jako na příklad nabídku generála Bláhy nebo ministra Moravce. které byly státním presidentem Háchou předloženy říšskému protektorovi. Zřízení vládního vojska k účelům ochrany státního presidenta a nasazení tohoto vojska v Itálii, právě tak jako pokus vytvořit „Svatováclavské roty“ byly výjimky z pravidla zásadně dodržovaného.. V důsledku špatné německé vojenské situace v r. 1944 bylo vládní vojsko průběhem celého nasazení v Itálii pro deserce odzbrojeno. »Svatováclavské roty« byly teprve pozdní výjimkou z pravidla, učiněného na stálé naléhání některých členů českého Kuratoria pro výchovu mládeže na konci r. 1944 a na začátku 1945 (asi 60 mužů na dobrovolnickém podkladě). Nasazení se již neuskutečnilo.
Viz: PhDr. Jiří Frajdl, CSc. Protektorátní kolaborantské a fašistické organizace 1939– 1945
http://www.kcprymarov.estranky.cz/clanky/nase-knihovna/protektoratni-kolaborantske-a-fasisticke-organizace-1939- 1945

Franz Chocholatý Gröger

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *