Odsun Němců z Brna

25.Září 2010 by  
Sudety Německý odsun

Odsun Němců z Brna 31. 5. 1945. Jedno z mnoha svědectví z knihy Němci ven! die deutchem raus!

Odpoledne se strhal bouřka. Byli jsme úplně promočení, ale já si vzpomínám, že jsme chytali s otevřenými ústy kapky deště, protože jsme žíznili. Zmáčeni jsme se šourali dál, neboť bylo zakázáno se zastavit. Některá těla, která ležela v příkopech, se ještě trochu hýbala, ale nikdo z nás, kteří jsme ještě stáli na nohou, si nedovolil odpočinout na chviličku v příkopu u cesty. To, co se tam odehrávalo, bylo dostatečné varování. Když jsme došli k mostu před Pohořelicemi, viděla jsem stát na kraji města ženu s malým dítětem. Ještě neumělo chodit. Matka držela plačící dítě a mluvila s mužem s puškou. Náhle ji vytrhl dítě z náruče a hodil ho do řeky. Má matka si mne přitáhla ve strachu, že by se mi mohlo také něco přihodit. Slyšela jsem pláč a výkřik, ale matka mne táhla rychle pryč, takže jsem neviděla, co se stalo. stále jsem ale viděla tu scénu a nemohla pochopit, co se vlastně přihodilo.

Odsun Němců z Brna

19.Září 2010 by  
Sudety Německý odsun

Odsun Němců z Brna 31. 5. 1945

Následující strašlivé události z pohořelického pochodu smrti bych chtěl zaznamenat písemně jako účastník a svědek: Mladý manželský pár, který si v noci ze zoufalství přeřezal žíly, musel druhý den ráno zesláblý ztrátou krve pokračovat v pochodu. Byli mláceni pažbami a obušky, vytvořenými z pneumatik dětských kol. Protože tito mladí lidé nezvládli tempo pochodu, byli tak dlouho biti, až zůstali zcela vyčerpáni, nebo snad mrtvi, ležet bez pomoci v příkopu.
Zrovna tak se vedlo staršímu manželskému páru. Kvůli svému věku nebyli schopni udržet požadované tempo, a byli proto pořád na konci průvodu, kde je čeští dozorci umlátili k smrti.
Během pochodu ztratil někdo z kolony bochník chleba, který se pak válel na zemi. Nikdo z těch, kteří ho překračovali, se pro něj nesměl shýbnout. Kdo to udělal, dostal ránu pažbou od Čecha, který bochník hlídal. Večer po příchodu do tábora (kasárna nebo něco podobného) museli všichni projít branou. Na levém pilíři seděl voják, který točil nad hlavou puškou, držel ji za hlaveň a neustále mlátil do lidí, kteří kolem něj procházeli. U nohou se mu hromadily mrtvoly s proraženou lebkou a my jsme museli matce pomoci přenést přes ně dětský kočárek.

Svědectví: Alfred Schnirch

Kounicovy koleje v Brně

22.Srpen 2010 by  
Sudety Zajatci

Odsun sudetských Němců z Brna

30 května 1945 jsem se měl dostavit na národní výbor k výslechu. Tam jsem byl obžalován (těžký invalida propuštěný r 1944 z armády) ze sabotáže, za vyhození mostů do vzduchu a (…) ze smrti tisíců rudoarmějců. Výslech netrval dlouho (…) Ještě během dopoledne mne odvedl mladý ozbrojený muž do Kounicových kolejí. Směl jsem v aule zaujmout místo s nosem a špičkami nohou na zdi. Každé nepatrné zakymácení mělo za následek úder do zátylku, takže můj nos pak po několika úderech podle toho vypadal. Potom mne odvedli k holiči, který mi vystříhal pleš. Během dne se aula zvolna naplňovala, takže ke konci už někteří neměli u stěny místo. Odpoledne byly vedle mne postaveny dvě ženy. V nestřeženém okamžiku mi obě ukázaly stehna plná krvavých podlitin, které schytaly u výslechu. Zadek a záda prý vypadaly stejně. Bylo jim vyčítáno, že jako učitelky v mateřské školce učily děti německy pozdravit.
Asi po dvanácti hodinách stání bez jídla a potí jsme byli rozděleni do pokojů v jednotlivých patrech. Byl jsem umístěn ve druhém poschodí, v prvním byly ženy. A jaké byly pokoje? Ačkoli byly původně určeny pro dva studenty, nyní se zde muselo směstnat 15 a v některých dnech i 20 osob. Zařízení se skládalo z železné postele bez matrací, dvou vestavěných skříní, které jsme nepotřebovali, protože jsme nic neměli, a z vědra na fekálie. Před nočním klidem se vědro muselo vždy vyprazdňovat. Toho se každý bál. Nosiči věder byli vystaveni zlovolné šikaně hlídačů. Oblíbenou hrou bylo podrážení nohou nosičů, po čemž následoval trest za nešikovnost. Samozřejmě se musely také odklidit rozlité fekálie.
Dá se předpokládat, že v ženském oddělení se slavily orgie, aspoň jsme tak usuzovali podle hluku. Pak jsme byli na řadě my. Dveře se rozletěly, my museli nastoupit a hodina tělocviku začala. Dřepy, dokud starší mezi námi už nemohli a byli pak k dalším výkonům povzbuzováni bejkovcem. Poté následovaly kliky, spojené s kopáním do zátylku. Hodina tělocviku končila vždy zjizvenými čely, zkrvavenými nosy a bolavými zády. Kapající krev musel každý slízat z podlahy, abychom prý nebyli „chudokrevní“. (…) Oblíbené bylo také skákání ze schodů. Často končilo zlomeninami a pro postiženého bylo prakticky smrtelné.
Druhého dne večer jsme byli vyhnáni na dvůr, abychom nafasovali jídlo. Čekali jsme ve čtyřstupech, až na nás dojde řada. K dispozici bylo pouze osm kusů plechových nádob a na každou osobu se dostalo dvou naběraček nedefinované polévky se dvěma čtvrtkami neloupaných brambor. Polévka byla tak horká, že se nádoba nedala udržet holýma rukama. Pít se smělo v poklusu v kruhu. Byla povolena tři kola. Kdo nádobu upustil nebo nespolykal rychle jídlo, byl opět potrestán známým způsobem – mlácením. (…) Každý večer se tu shromažďovaly celé davy zvědavců, které při každé ráně radostně hulákaly a povzbuzovaly bijce oplzlými řečmi. V sobotu bylo koupání, což byl také způsob obveselení dozorců. Sprchy byly ve sklepě hlavní budovy a voda vařící. Museli jsme vejít nazí do umýváren, projít pod puštěnými sprchami a hlavně se nezastavovat, protože horká voda pak byla velmi nepříjemná. Pak jsme se bez utírání rovnou navlékli do hadrů a rozpáleni koupelí a ještě více párou jsme opět skončili na pokojích. Páchli jsme před koupelí i po ní, celé týdny v jedné košili, v jedněch spodkách, trápeni množstvím hmyzu. (…) Lékařem tu byl dr. Dworski, také on byl za chvíli jako stín. Co jsem viděl za několik hodin v čekárně, se nedá popsat. Zubožené postavy, mladí i staří lidé a všichni zmláceni k nepoznání. Přivedli sem mladého vojáka SS v poutech, která mu rozedřela zápěstí až do masa. Jeho obličej byl jeden veliký otok, sotva se držel na nohou. Dozvěděl jsem se, že pod dřevěnými budovami na dvoře jsou samotky, ve kterých byli vybraní Němci systematicky mučeni až k smrti. Kdo byli hlídači v Kounicových kolejích? Muži mezi třiceti a čtyřiceti lety, kteří se rádi oblékali jakoby vojensky a hráli si na partyzány. Pořád nám sadisticky připomínali, že se všechny hrůznosti naučili a zažili na gestapu. Byli však dobře živení, rozhodně čas strávený na gestapu už pro ně musel být dávno minulý. Osobně jsem přesvědčen, že nikdo, kdo zažil něco podobného jako my v Kounicových kolejích na vlastní kůži, nemá v sobě tolik brutality, aby to samé mohl páchat na jiném člověku. (…)
Koncem července byly denní hlídky vystřídány regulérními policisty, takže se staré způsoby opakovaly jen v noci. Obráceně by to bývalo pro zatčené lepši.

Zdroj: kniha Němci ven! die deutschen raus!